Propagace odlidštěné sexuality

Stížnost rodičů proti plánům ministerstva školství na sexuální výchovu neuspěla. Ne snad proto, že by Nejvyšší správní soud ČR podpořil rodiči kritizovanou příručku ministerstva školství, ale proto, že nemá pravomoc ve zmíněných ministerských plánech něco měnit. Nemají totiž povahu obecně závazných opatření. Celý spor o právo rodičů vychovávat vlastní děti je tak rozdroben do konkrétních vztahů mezi rodiči a ředitelstvími jednotlivých škol. Soud však připouští, že se  konkrétními spory tohoto typu ještě bude muset zaobírat. V českých školách však zmíněný předmět zřejmě bude nepovinný. Znepokojivé otázky tím však, bohužel, nemizí. Ve zprávách o včerejším výroku soudu média nelenila informovat veřejnost
o tom, že rodiče, kteří podali stížnost, jsou římskokatolického vyznání. Jakoby to snad mělo vliv na jejich práva. Ne vždy však také zopakovala, že petici proti ministerskému záměru podepsalo v krátkém čase na 40 tisíc rodičů.

Příručka pro učitele nazvaná „Sexuální výchova – vybraná témata“, která je přístupná na internetu, je však bezesporu pozoruhodným výtvorem. Prozrazuje, že její tvůrci zřejmě trpí nedostatkem obyčejné empatie i zdravého rozumu ve vztahu k dětem. Některé pasáže jsou takového rázu, že je lze stěží citovat do veřejného média a tím méně pak v dětském prostředí. Nasnadě je dokonce otázka, zda takto pojatá „výchova“, není jen jakýmsi druhem veřejného náboru obětí pedofilního jednání. Kurzy tohoto typu sexuální výchovy by totiž jistě našly mezi osobami postiženými touto úchylkou ochotné školitele, pokud ovšem za pár let vůbec ještě bude považována za úchylku. Obdobné příklady v této oblasti, bohužel, nechybějí. Tzv. genderová ideologie nepochybně dříve či později dodá bezchybně „vědecké“ argumenty. I bez ohledu na tento dosud platný trestněprávní aspekt je však vhodnější hovořit spíše o příručce sexuální depravace dětí. Posedlost evropských institucí v tomto směru je znepokojivým faktem a Benedikt XVI. (Promluva k diplomatickému sboru, 10.1.2011) označil povinnou účast na takovýchto kurzech v některých evropských zemích za ohrožení náboženské svobody. Genderoví politruci tvářící se jakoby sexualitu objevili teprve oni, jsou totiž neoblomní nejenom u nás. Osvětoví pracovníci nové ideologie jsou jejími prvními oběťmi a její laboratoří už nejsou příslušníci konkrétního národa, ani konkrétní společenské třídy jako tomu bylo v nacionálním socialismu a komunismu, nýbrž lidské mládě jako takové. Sociální technokracie dnes prostřednictvím mezinárodních institucí, financovaných takzvanými filantropy, působí na jiné a zcela nečekané rovině lidské existence. Cílem nenávistného ideologického afektu už není konkrétní národnost nebo sociální třída, nýbrž lidství jako takové a to v jeho nejkřehčím jádru. Jde o útok duchovní síly zneužívající konkrétních lidí způsobem ještě záludnějším než tomu bylo doposud. V bývalém koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau lze přítomnost této nelidské síly a tristní účast jejích kolaborantů v lidských řadách stále ještě vnímat, třebaže v počátcích hitlerismu mohla žlutá hvězda na oděvech vyvoleného národa mnohým vnějším pozorovatelům připadat jen jako podivínský výstřelek puntičkářského státu, který však pro její nositele určitě nepředstavuje ohrožení na životě…
V záludných útocích proti životu rozumného stvoření hned u jeho početí a zejména proti jeho tajemné součinnosti se svým Stvořitelem – tedy proti lidské sexualitě – projevuje se duchovní afekt nenávisti namířené zároveň proti Bohu a proti člověku.
Tento duchovní proud není v dějinách neznámý. Gnostická nenávist k tělesnosti, jak je známa z antiky i ze středověkých heretických hnutí, se totiž docela dobře u svých vyznavačů pojila se sexuální nevázaností. Zatímco však v minulosti byla propaganda těchto falešných mudrců soustředěna na ideje, přičemž svoje praktiky na veřejnosti spíše skrývali, dnes je otevřeně propagována právě ona nestoudnost a bezuzdnost, zatímco její ideové pozadí je skryté anebo bývá tajeno. Nezřídka o něm nejspíš nemají tušení ani sami propagátoři. Možná je to překvapivé, ale nerozumnost figuruje v seznamu hříchů (Mk 7,22).
Je to druh pýchy a vymaňuje z něho pouze láska Boží, je-li vzata na milost.
[Rádio Vaticana, 19.4.2011, http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14435]

Milan Glasner