Úžas, který nabízí milující Otec

Církev v ložnici bez filtru, 5. díl

Poslední díl tohoto komentáře bych rád věnoval komunikaci tématu přirozeného plánování rodičovství v různých představitelných rovinách. Vnímám téma komunikace jako možná nejzásadnější, a právě proto jím chci svou sérii komentářů uzavřít. Zároveň ale chci takto otevřít další dialog již mimo tyto řádky a doufám, že ve vzájemné a smysluplné komunikaci najdu lidi ochotné mi téma osvětlit zase z jiné stránky.

Církev nemůže mlčet

Začnu tradičně vstupní otázkou moderátorky: „Má vůbec církev do tak intimní záležitosti partnerů vstupovat? A pokud ano, jak by měla téma komunikovat, aby nedocházelo ke zraňování lidí?“ Podtématem, které se nám takto otevírá jako první, je komunikace PPR ze strany církve vůči věřícím – párům, které by mohly PPR praktikovat.

V podcastu se opakovaně objevuje názor, že církev, potažmo celibátníci, do soukromí manželů nemají co mluvit, jednak protože tomu nerozumí, jednak s ohledem na intimitu sexuality. Tomuto odvážnému návrhu explicitně oponuje jen psycholožka Andrea Múdra. Musím souhlasit, když tvrdí, že není možné chtít po církvi, aby se morální stránkou manželské intimity vůbec nezabývala. Je to, jako bychom po církvi chtěli, aby mlčela k otázce domácího násilí, protože do dění v domácnostech církvi nic není. Církev má ale povinnost vyjadřovat se k morálně zatíženým tématům, protože je vykladatelkou mravního zákona.

Mluvit o kráse sexuality

Jak tedy komunikovat o sexuální morálce nezraňujícím způsobem? To je, myslím, zásadní otázka, která se rozhodně netýká jen kněží – vždyť my všichni tvoříme živou církev. Na základě svědectví zaznívajících jak v podcastu, tak v našem okolí vnímám jako hlavní problém způsob, jakým se prezentuje morální apel na sexuální etiku. Pokud bude motivem pro používání PPR strach z trestu a mravního selhání, jak můžu mít k takové cestě pozitivní vztah?

Proto je třeba začít mluvit více o kráse sexuality v Božím plánu, jak to dělá Teologie těla sv. Jana Pavla II. Tedy ne způsobem „tohle nesmíš“, ale spíše „takhle úžasně nás Bůh stvořil“. Je ale potřeba náročné teologické úvahy překládat do srozumitelného jazyka.

Se vzájemným respektem

Diskuse na takto citlivá témata vyžadují vzájemný respekt účastníků. Naslouchejme argumentům protistrany a nebuďme hluší ani k emocím, které v nás tato niterná otázka probouzí na obou stranách. Jakákoli diskuse má smysl pouze, pokud věřím v dobrý úmysl oponenta a jeho argumenty vnímám jako obohacující. Zároveň považuji za zásadní rovnocenný postoj mezi oběma stranami, bez povýšenosti. Pokud se někdo cítí nepochopený a nevyslyšený, prospěje mu odsouzení či poučování?

Realita není jen ve zpovědnici

Důležitá je bezesporu formace kněží v této oblasti, avšak to je otázka, ke které se zdráhám blíže vyjadřovat. Snad jen tolik, že by bohoslovci neměli být odříznuti od reality, ale zároveň by měli dobře chápat důvody, proč je ideál čistoty v manželství cenný, a jakým způsobem povzbuzovat k jeho naplnění.

Formace kněží neprobíhá jen v semináři. Bezesporu potřebují o realitě manželského života slyšet od manželů samých. Když se však kněží dozvídají pouze o potížích s tímto způsobem života při svátosti smíření, jejich chápání je nutně ochuzené o radosti, které provází úsilí o manželský život v souladu s katolickou naukou. Chápu, že se takové téma v běžném kontaktu těžko otevírá, ale je to spíše otázka k zamyšlení pro manžele, kteří jsou s PPR a s tím, co přináší, spokojeni.

Klíčové je zapojení muže

V rámci podtématu komunikace mezi manželi opět upozorňuji na nutnost zapojení muže do prožívání sexuality nejen jako pohlavního úkonu, ale jako životní oblasti, kterou by měl se svou ženou otevřeně a láskyplně probírat. Ačkoli je téma určitým tabu i v církvi, bez jeho prolomení nemůžeme očekávat globální posun k lepšímu. Ze svědectví těch několika žen v podcastu jsem si opakovaně odnášel dojem, že spoluúčast manžela na tématu PPR v páru buď chybí, nebo není dostatečná k tomu, aby byla manželka s takovým způsobem života spokojená.

Z vlastní zkušenosti se odvážím tvrdit, že angažovaný muž může velmi výrazným způsobem zmírnit nevraživost ženy vůči PPR. Naopak může být žena výrazně spokojenější než s antikoncepcí, a to právě proto, že ocení manželovu angažovanost, ke které při používání antikoncepce naprosto nemá důvod. Každá žena bude zřejmě potřebovat jinou míru spolupráce manžela. Jedné bude stačit, když bude vědět, že v tom není sama a že se manžel v jejích tabulkách orientuje a nečeká jen „až mu řekne“, jiná bude pravděpodobně potřebovat, aby měl záznam na starosti muž, aby pomohl s teploměrem a tak podobně. To už je ale na každém páru, aby se na způsobu spolupráce na PPR manželé domluvili.

Příležitostí je párová účast na kurzu

Velkou předností kurzů Ligy pár páru je právě předávání znalostí ne mezi jednotlivci, ale formou lektorského páru. Za ideální považujeme, když můžeme na kurzu uvítat celý manželský pár a nejen zástupce, většinou ženy, protože komunikace s mužem na toto téma se právě na kurzu často začíná formovat a může se stát základem, na kterém pak manželé mohou stavět. Z vlastní zkušenosti jsem toho názoru, že pro muže je otevírání otázek typu „jak to dneska vypadá s tou plodností“ velmi obtížné, a neohrabanost v této oblasti může pochopitelně vést k nespokojenosti s PPR jako životním stylem.

Komunikace s dětmi

Taktéž důležitou otázkou je jakým způsobem komunikovat téma s dětmi. Jak bylo zmíněno v podcastu, děti přicházejí do kontaktu s PPR často zejména na mládežnických akcích. V rodině se PPR někdy pokládá za samozřejmost, což ale znesnadňuje kritickou diskusi, jindy je téma sexuality v rodině tabu a děti jsou nuceny si na to „přijít samy“.

Myslím, že je zásadní toto tabu překonat a mluvit o těchto věcech otevřeně a pozitivně. Zdůrazňování církevních „zákazů“ dětem ve správném pohledu na sexualitu podle mě nepomáhá, naopak dobrý příklad rodičů a radostné prožívání manželství si sám odnáším jako dobrý vzor, který bych ve vlastním manželství rád následoval. Zároveň bych chtěl vyzvat k přijímání kritického pohledu od dětí. Mnohdy právě kontroverzní dotazy dětí vedou k jejich vlastnímu pochopení složitých otázek a následnému pevnému ukotvení mravních zásad.

Příliš omílané téma?

V podcastu zaznělo a já osobně jsem se s podobným názorem opakovaně setkal, že zaměření se na plodnost a sexualitu může vypadat až jako posedlost. Neřešíme to až moc? Já osobně si to nemyslím. Copak neznáme tu obrovskou spoustu různých narážek na to, jak často muž (a já věřím, že ve skutečnosti i žena) myslí na sex? Není snad sex součástí téměř každého filmu?

Sám jsem měl vždycky dojem (s trochou nadsázky), že lidé se dělí na ty, kteří o sexu mluví nahlas a kteří na to jen myslí. Pokud se nám vyčítá posedlost tímto tématem, bráním se tvrzením, že my jsme jen překonali tabu, které ve společnosti okolo sexuality přirozeně panuje, a nebojíme se o sexualitě v páru otevřeně bavit. Určitě ale není potřeba téma otevírat tam, kde se na něj nikdo neptá, a samozřejmě na něj nelze zúžit celý duchovní život.

Osvobození z katolické pasti

Co tedy říci závěrem? Téma PPR v katolické církvi zjevně stále rezonuje. Stále znovu se setkáváme s těžkostmi, které věřící v této oblasti prožívají, a minimálně ze série Církev v ložnici se zdá, že se necítí být vyslyšeni. Myslím, že máme s autory podcastu společný cíl: dostat věřící z katolické pasti. Pokud je pro ně PPR takovou katolickou pastí, jsem přesvědčen o tom, že klíčem není vzdát to a začít používat antikoncepci, ale pochopit krásu sexuality a nabýt jistotu, že Bůh není krutý pedant, který nám sčítá hříchy, ale milující a milosrdný Otec, který chce vždy naše štěstí.

Tato Boží touha po našem šťastném životě se ukrývá někde hluboko za všemi jeho přikázáními, naším úkolem je ji v nich nalézt. Pak nám snad i snaha o jejich plnění bude připadat lehčí a klopýtání na cestě bude jen impulzem k tomu, abychom vždy znovu vstali, podpíráni Boží milující dlaní.

MUDr. Karel Mařík

(předchozí část)        (pokračování)