Váš košík je aktuálně prázdný!
Synoda – znovu objevit encykliku Humanae Vitae
Přinášíme část textu závěrečné zprávy biskupské synody o rodině, zabývající se otázkami plodnosti a předávání života.
Rodina, plodivá síla a výchova
Předávání života
62. Přítomnost početných rodin v církvi je pro křesťanskou komunitu i pro společnost požehnáním, protože otevřenost životu je požadavkem niterně obsaženým v manželské lásce. V tomto světle vyjadřuje církev živou vděčnost rodinám, které přijímají, vychovávají, obklopují láskou a vedou k víře své děti, zvláště jsou-li zranitelné nebo poznamenané nějakým handicapem. Tyto děti, které od narození mají specifické potřeby, přitahují Kristovu lásku a vyžadují od církve, aby o ně pečovala jako o své požehnání. Bohužel je rozšířena mentalita, která omezuje rození života na pouhé uspokojování individua nebo dvojice. Faktory ekonomického, kulturního a výchovného charakteru někdy vytvářejí rozhodující tlak a přispívají k prudkému poklesu porodnosti, který oslabuje sociální tkáň, poškozuje vztah mezi generacemi a znejišťuje pohled do budoucnosti. I v této oblasti je třeba vycházet z naslouchání lidem a dávat za pravdu kráse a pravdě bezpodmínečné otevřenosti životu jako něčemu, co lidská láska potřebuje, aby se prožívala v plnosti. Zde se konstatuje potřeba stále většího šíření dokumentů církevního magisteria, které prosazují kulturu života. Do přípravy na manželství a doprovázení manželů by pastorace rodin měla více angažovat katolické specialisty s biomedicínským zaměřením.
Je třeba znovu objevit encykliku Humanae Vitae a apoštolskou exhortaci Familiaris Consortio s cílem znovu probudit připravenost k plození, která kontrastuje s mentalitou často nepřátelskou k životu. Mladé dvojice je třeba opakovaně povzbuzovat, aby darovaly život.
Zodpovědnost při plození
63. Podle řádu stvoření jsou manželská láska mezi mužem a ženou a předávání života sobě navzájem podřízeny (srov. Gen 1,27-28). Stvořitel tím učinil muže a ženu účastné na díle stvoření a zároveň z nich udělal nástroje své lásky tím, že jim prostřednictvím předávání 35 lidského života svěřil zodpovědnost za budoucnost lidstva. Manželé se mají otevírat životu a vytvářet si „správný úsudek. Přitom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve“ (GS 50; srov. VS 54-66).
V souladu s osobním a lidsky úplným charakterem manželské lásky představuje správnou cestu k plánování rodiny konsenzuální dialog mezi manžely, který respektuje čas a bere v úvahu důstojnost partnera. V tomto smyslu je třeba znovu objevit encykliku Humanae Vitae (srov. 10-14) a apoštolskou exhortaci Familiaris Consortio (srov. 14;28-35) s cílem znovu probudit připravenost k plození, která kontrastuje s mentalitou často nepřátelskou k životu. Mladé dvojice je třeba opakovaně povzbuzovat, aby darovaly život. Tímto způsobem může v rodině, v církvi i ve společnosti růst otevřenost k životu. Svými početnými dětskými zařízeními může církev přispívat k vytváření společnosti i společenství víry více na míru dítěte. Odvaha předávat život se značně posiluje tam, kde se vytváří atmosféra vhodná pro děti díky poskytování pomoci a doprovázení při práci na výchově potomstva (spolupráce mezi farnostmi, rodiči a rodinami).
Zodpovědné rozhodnutí pro rodičovství předpokládá formaci svědomí, které je „nejtajnějším středem a svatyní člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“ (GS 16). Čím více se manželé snaží naslouchat ve svém svědomí Bohu a jeho příkazům (srov. Řím 2,15) a nechávají se duchovně doprovázet, tím bude jejich rozhodování vnitřně svobodnější od subjektivního soudu a od chování přizpůsobivému jejich okolí.
Z lásky k důstojnosti svědomí církev ze všech sil odmítá donucovací zásahy státu ve prospěch antikoncepce, sterilizace nebo dokonce potratu. Je třeba povzbuzovat používání metod založených na „přirozených rytmech plodnosti“ (HV 11). Má se osvětlovat, že „takové metody respektují tělo manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě“ (KKC 2370). Stále je třeba zdůrazňovat, že děti jsou podivuhodným Božím darem, radostí pro rodiče i pro církev. Skrze ně Pán obnovuje svět.