Když je praxe PPR těžká

Marcia zavolala s otázkou týkající se PPR. „Pro nás to prostě nefunguje.“ Nezdálo se mi to, ale chtěl jsem vědět víc. „Povězte mi, co tím myslíte.“ „No, máme z toho 5 dětí.“ Mé podezření zůstalo, ale snažil jsem se o laskavý přístup. „Chcete říci, že bylo všech 5 dětí překvapením?“ „No, to ne,“ odpověděla. „Ale víte, můj manžel má silnou touhu a tak nemůžeme praktikovat PPR.“

Často slyším od svých klientů podobné námitky. PPR prý nefunguje, protože je pro některé muže (a některé ženy) příliš frustrující. Bylo by příliš snadné odbýt je mávnutím rukou, ale jde o vážnou věc a skutečnou bolest. Sexuální frustrace může být v manželství pramenem velkého napětí a pokud to manželé nepochopí a nedokáží si s tím poradit, může dojít k poškození duševního zdraví a manželství tím trpí.

Krátký článek nemůže dostatečně pojednat o všech dimenzích tohoto problému. Soustřeďme se tedy na vztah mezi sexuální frustraci a PPR. V knihách Láska a zodpovědnost a Teologie těla, učí Jan Pavel II., že sexuální přitažlivost slouží jako připomínka toho, že jsme nebyli stvořeni k osamělé existenci a současně upozorňuje, že máme vždy jednat pro dobro druhého. Pokud nás tedy naše sexuální energie a žádost inspiruje k většímu přiblížení k našemu manželovi nebo naší manželce a přitom nám pomáhá snažit se o to, co je jim k prospěchu, pak je tato žádost dobrá a od Boha. Když však nám naproti tomu působí naše žádostivost v první řadě starost o to, zda dostaneme od manžela či manželky za každou cenu to, co „potřebujeme“, pak je to žádostivost porušená, hříšná a bezbožná. Ponechaná bez kontroly může nakonec ničit naše manželství a naši duši.

Jak rád lidem připomínám, není PPR podle mého názoru v první řadě způsobem oddálení početí. Jsem přesvědčen, že jde hlavně o duchovní cvičení, které manželům pomůže dosáhnout úspěchu ve třech úkolech: 1) usnadňuje komunikaci a modlitební život manželů, 2) pomáhá jim v modlitbě rozhodovat o velikosti rodiny a trvale rozvíjet ctnosti, které pomáhají udržet v rovnováze sjednocující a prokreativní aspekt manželství, 3) pomáhá manželům na cestě k dosažení svatosti, svobody a pravé lásky skrze sebeovládání.

Tady bych rád rozvinul ten 3. bod. Všichni jsme hříšní. Všichni se potýká me s touhou zneužít druhé pro své vlastní sobecké cíle. Ten boj není pro všechny stejný, ale sobectví je v nás všech a jeho přemáhání je těžké a někdy bolí. Duchovní krása PPR spočívá v tom, že osvětluje tento boj a je pro nás výzvou k překonávání sobeckých tendencí způsoby, s kterými bychom se jinde nesetkali.

Když někdo řekne, že PPR není pro něj, protože mu působí frustraci, musím odpovědět, že ve skutečnosti je pro něj PPR „jako ušité“. Proč? Protože sexuální žádost, která, není-li uspokojená, hrozí vymazáním všeho dobrého, co patří k manželství, je nezdravou žádostí, která zničí buď toho člověka, nebo jeho manželství, nebo obojí. Takovou žádost je nutno zkrotit.

Je to nereálné? Není. Sexuální pud je součástí neuroendokrinního systému, téhož systému, který zodpovídá za žádosti jako je hlad nebo hněv. Chce snad někdo tvrdit, že je dobré poddat se neomezeně žádosti jídla nebo nekontrolovanému vzteku? To jistě ne. Naopak chválíme lidi, kteří tyto pudy ovládají (ovšem nemluvím o jejich potlačování – spíše o vědomém rozhodování, kdy jsou vhodné a kdy ne), jako by byli nějak lidštější než ti, kdo je neovládají.

O lidech, kteří jsou schopni jíst nebo nejíst a rozčílit se nebo se zklidnit, jak uznají za vhodné, je možno říci, že jsou svobodnější než ti, kdo své pudy neovládají.

A v tom je ironie. Společnost dělá sice rozdíl mezi sexuální žádostí a hněvem nebo hladem, ale mozek ne. Společnost chválí nespoutanou sexuální žádost, zatímco odsuzuje obézní lidi. Přitom se jedná o stejnou část mozku. Mít vládu nad svou sexuální žádostí, tj. schopnost vědomě ji užívat, když je zaměřená na dobro druhé osoby, nás činí lidštějšími a svobodnějšími, než jsou ti, kdo se musí podřídit každému impulzu k sexuálnímu uspokojení za každou cenu. Je těžké muset bojovat se svou padlou přirozeností. Je to bolestný proces, ale posvěcuje a nutně patří k životu každého, kdo bere vážně své duševní a duchovní zdraví.

Je třeba pochopit, že frustrace, kterou zažíváme v praxi PPR, je známkou toho, že PPR funguje. Když nás bolí, musí ji zažívat jako bolest růstu, která doprovází naše postupující duchovní dospívání a naši rostoucí schopnost opravdově milovat. Ve chvílích, kdy to nejvíc bolí, musíme pochopit, že necítíme pohlavní žádost, která musí být uspokojená, ale sobeckou žádost, kterou je nutno ovládnout a proměnit. V reakci na ni se musíme úžeji přimknout k manželovi nebo manželce rozhovorem, modlitbou, prací a nepohlavními projevy citu, abychom znovu získali svobodu, o kterou nás naše padlá přirozenost připravuje.

Je to snadné? Rozhodně ne. A kdo by to tvrdil, nemluví pravdu. Ale vyplatí se to, protože s tímto zápasem roste schopnost stát se takovým milencem, takovým člověkem a takovým dítětem Božím, jakými jsme povoláni být.

Gregory Popcak, psychoterapeut