Neměnné učení Církve o antikoncepci napříč staletími

P. John A. Hardon SJ

Existuje řada nemalých důvodů, proč by katolíci měli znát dějiny katolické nauky ohledně antikoncepce. Papež Pavel VI. se v encyklice Humanae vitae odvolává na „zásady lidského a křesťanského pohledu na manželství“ a na „učení Církve o regulaci porodnosti“, přičemž prohlašuje, že antikoncepce je z pohledu Božího zákona nepřípustná. Dnes, kdy je papežův postoj zpochybňován, je ještě více zapotřebí ukázat alespoň některé zmíněné zásady a příklady neměnného učení Církve.

Jednou z nejpovrchnějších výtek vůči papeži je, že nejde s dobou. Antikoncepce je prý nový jev, a proto volá po novém přístupu v oblasti morálky. Ale historici, kteří se antikoncepcí zabývají, jasně ukazují, že tyto praktiky byly rozšířeny a hluboce zakořeněny už více než tisíc let před Kristem, přičemž vyvrcholily v Římské říši během prvních tří století.

Norman E. Himes ve své knize Dějiny antikoncepce z pohledu lékařství píše, že „antikoncepce je společenskou praxí daleko starší a daleko kulturně a zeměpisně rozšířenější, než obvykle předpokládají i někteří samotní historici lékařství a sociálních dějin“¹. Lékařské záznamy popisující antikoncepční metody najdeme už v Číně 2700 let př. Kr. a v Egyptě 1850 př. Kr.

Pravdou je, že až do moderní doby nejobsáhlejší pojednání na téma antikoncepce pochází z počátku druhého století. Soranus z Efezu (98–138) v něm zevrubně popsal všechny stránky dané otázky. Jeho obdivuhodné dílo O použití abortiv a opatřeních k zabránění početí bylo nejen navýsost vědecké, ale zahrnovalo také myšlenky a metody, které jsou stále platné.

Soranus na mnoha místech spojuje antikoncepci s potratem, čímž se dotýká i dnešní všeobecné praxe. K potratu se ženy uchylovaly, když antikoncepce selhala. Křesťané už od počátku čelili pokušení jednat podle příkladu svých pohanských současníků: omezit potomstvo užíváním antikoncepce, a v případě jejího selhání nechat zničit plod v lůně matky.

Najdeme stovky svědectví o postoji Církve k antikoncepci, které sahají do nejranějších dob. Prameny, které zde uvedeme, nejsou vybrány náhodně, ale zrcadlí určité oblasti, jmenovitě: 1. svědectví z doby církevních Otců; 2. katechetické dokumenty; 3. církevní právo; 4. vyjádření představitelů hierarchie a 5. výroky Svatého stolce.

Ti, kteří chtěli následovat Kristovy mravní zásady, se od úsvitu křesťanství střetávali s duchem kultury, jež byla nasáklá antikoncepčním myšlením. Jednou z věcí, kterou se křesťané odlišovali od svých současníků, bylo odmítání jak zničení nenarozeného života potratem, tak zasahování do početí.

Didaché

Před křesťany stála od začátku otázka, jestli se rozhodnou následovat nelehké Kristovo učení, nebo se přizpůsobí svému pohanskému okolí.

Aristoteles je výmluvným svědkem běžného postoje antické společnosti k antikoncepci. Ve svém Přírodopise živočichů vysvětluje, že „jelikož se početí zabrání, jsou-li stěny kluzké, někteří onu část dělohy, na niž dopadá semeno, mažou cedrovým olejem, olověnou mastí nebo kadidlem smíšeným s olivovým olejem“².

Ačkoli výslovné odsouzení antikoncepce přichází podle všeho až s koncem druhého století, úryvek ze spisu pocházejícího z prvního století zvaného Didaché („Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly“) bývá vykládán jako první reakce Církve na převládající nekřesťanský zvyk zahubit nechtěný lidský život nebo mu nejrůznějšími prostředky, včetně čarodějnických, zabránit.

Didaché křesťanovi připomíná, že jsou dvě cesty: jedna života, druhá smrti, a „mezi těmito cestami je velký rozdíl“.

Pro křesťana je prvním přikázáním milovat z celého svého srdce a z celé své duše Boha. V druhém přikázání o lásce k bližnímu je věřící nabádán, aby měl lidský život v úctě, ať už tělesně existuje, nebo je v pohlavní potenci.

Klíčová slova, která v dané souvislosti uvedeme, znějí: „Nebudeš používat čárů (ou mageuseis); nebudeš používat jedů (ou pharmakeusis).“ Lze rozumně předpokládat, že onen dvojí zákaz se týká antikoncepce a potratu, protože zmíněné pojmy (mageia a pharmaka) zahrnovaly používání magických a/nebo lékařských lektvarů jak k zabránění početí, tak k vyvolání potratu. Navíc je to v Didaché zmíněno v souvislosti s pohlavními otázkami a právem na život:

„Druhé přikázání učení je následující: nespácháš vraždu; nespácháš cizoložství; nedopustíš se sodomie; nespácháš smilstvo; nepokradeš; nebudeš používat čárů; nebudeš používat jedů; neobstaráš si potrat, ani se nedopustíš infanticidy [tj. usmrcení narozeného dítěte – pozn. překl.].“³

Mezi raná vyjádření proti bránění početí patří ještě List Barnabášův z prvního století, odsuzující jistý způsob pohlavního styku, který nemůže vést k početí⁴; a Obrana sv. Justina mučedníka, který popisuje manželské těžkosti mladé křesťanské konvertitky. Její manžel se snažil ukojit své pohlavní potřeby tím, že ji nutil „obcovat proti zákonu přírody a proti právu“. Její rodina na ni naléhala, aby s ním zůstala, ale ona ho přesto nakonec, nemohouc už déle snášet jeho chování, opustila. Sv. Justin chválí její jednání, že se odmítla podílet na „nepravosti a bezbožnosti“ onoho muže.⁵

Klement Alexandrijský

Klement Alexandrijský (150–215), Órigenův učitel, byl vedoucím představitelem alexandrijské školy. Spis Paidagógos („Učitel“), z něhož zde vybíráme následující řádky, je Klementovým ústředním katechetickým dílem. Zmíněné pojednání nám přibližuje způsob křesťanského vzdělávání ve východní a severní Africe v poapoštolských dobách.

Nacházíme v něm rovněž velmi vyvážený přístup k manželství. Klement na jednu stranu brání manželství a manželský akt jako dobré a posvátné a říká, že „láska [mezi mužem a ženou] ze své podstaty směřuje k obcování vztahu“; přičemž „občas jim příroda odpírá příležitost k naplnění manželského aktu, aby se tak stal, jsa oddalován, více vytouženým“⁶.

A na druhou stranu byl neoblomný, pokud šlo o užívání manželského práva. Manželství má upevňovat vzájemnou lásku mezi mužem a ženou. Ale ať je to skutečná láska, nikoliv padělek.

„Pokud nemravná rozkoš poskvrňuje čistotu manželského lože, touha pozbývá chuti a láska stárne dříve nežli tělo. Srdce zamilovaných mají křídla; náklonnost lze změnou srdce zadusit.“⁷

Právě v této souvislosti vznáší kritiku proti antikoncepci:

„Manželství jako takové si vzhledem k svému významu zaslouží nejvyšší uznání, neboť sám Pán lidem pravil ‚ploďte a množte se‘. Neřekl jim však, aby jednali jako nemravové, ani po nich nechtěl, aby se oddávali toliko rozkoším, jako kdyby byli zrozeni jen k pohlavnímu obcování. Učitel [Kristus] nás slovy Ezechiela vybízí ke studu: ‚Odvrhněte své smilstvo‘ [Ez 43, 9]. Proč i nerozumná zvířata vědí, že se v jistou dobu nemají družit? Oddávat se pohlavnímu obcování odmítajíce děti je ohavností proti přírodě, z níž bychom si měli vzít poučení.“⁸

Sv. Hippolyt (Órigenés)

Další otevřené odsouzení antikoncepce nacházíme v díle Vyvrácení všech herezí, které je připisováno sv. Hyppolytovi (170–236), případně Órigenovi (185–254). Jeho účelem bylo odhalit ty, kteří se sice prohlašovali za křesťany, ale překrucovali Kristovo učení tak, aby vyhovovalo jejich předem daným názorům. Slova směřují k ženám, které se označují za věřící, ale ve skutečnosti se přizpůsobují okolnímu bezbožectví:

„Jsou jisté vysoce postavené a bohaté ženy, zvoucí se věřícími, které berou jedy, aby se staly neplodnými; a pak se utíkají k potratu, neboť nechtějí mít dítě zplozené z otce otroka či níže postaveného muže.“⁹

Sv. Epifanius

Sv. Epifanius (315–403) byl biskupem Salaminy. Jeho nejvýznačnějším spisem je Panarion, označovaný též jako Proti herezím.

Zvláštním účelem tohoto díla bylo popsat a vyvrátit každou známou herezi od počátku Církve.

Epifanius v následujícím úryvku uznává dovolenost rozkoše v manželském vztahu, ale odsuzuje vyhledávání bezuzdného uspokojování pudů při záměrném vyhýbání se početí.

Je příznačné, že Epifanius řadí bránění početí k nemravnému jednání, které pramení z bludného přesvědčení; v tomto případě názoru, že se lze manželskému aktu oddávat nehledě na jeho přirozený účel:

„Jsou tací, kteří se při pohlavním obcování úmyslně brání zplození děti. Oddávají se rozkoši nikoliv s ohledem na potomstvo, nýbrž k ukojení svých vášní. Ďábel svedl tyto nebohé lidi do té míry, že zrazují dílo Boží a převracejí jej ke svému klamnému obrazu. S takovou náruživostí ukájejí své tělesné žádosti, že jsou ochotni pošpinit jeden druhého nečistým semenem, čímž nedochází ke zplození potomstva, nýbrž toliko k ukojení jejich zlých žádostí. Ba co víc, pokud muž omylem umístí sebou vydané semeno a žena otěhotní, poslyšte, k jakému dalšímu zločinu se sníží! Vyjmou neutvořený plod z lůna, kdykoli se jim zlíbí, a doslova rozdrtí potracené dítě (infantem) v hmoždíři. Aby se pak vyhnuli nutkání zvracet, užívají pepř a další koření nebo vonné masti.“¹⁰

Sv. Jeroným

V dopise Jeronýma sv. Eustochii, který uvádíme níže, nacházíme typickou ukázku patristického odsouzení antikoncepce. Doprovází ho zmínka o odpadu žen, které považují učení Církve o čistotě za příliš náročné.

Nejdříve píše o těch, které se dopouštějí pohlavního aktu mimo manželství, a jelikož se přitom snaží neotěhotnět, užívají různých jedů, aby zabránily početí. Jiné, pokud otěhotní, se uchylují k potratu, aby jejich vina nevyšla najevo.

Dnešku nejsou cizí slova sv. Jeronýma, jenž hovoří o ženách, které nevidí na smilstvu nebo antikoncepci, či dokonce potratu nic zvláště špatného. Prý mají čisté svědomí; proč by se tedy mělo jednat o hříchy?

Závěrečná zmínka o jídle a pití poukazuje na to, že se takové ženy staví odmítavě k těm, kteří se umrtvují. Ve shodě se svým přístupem k pohlavnímu životu prohlašují, že to jsou všechno Boží dary, tak proč jich neužívat?

„Stydno říkati, kolik panen denně padá, kolik ze svého klína matka Církev ztrácí, na které hvězdy nepřítel pyšný staví svůj trůn; kolik skal vyhloubí a bydlí had v děrách jejich. Viz přemnoho těch, jež vdovami jsou, dříve než se vdaly, jež nešťastné svědomí jen podvodnou rouškou zakrývají; které, neprozradí-li jich nadmutý život a kvílení nemluvňat, se vzpřímenou šíjí a svižným krokem si chodí.

Jiné však pijí pro neplodnost a nepočatého ještě člověka vraždu páchají. Některé pocítíce, že počaly ze zločinu, po jedech na potracení se shánějí a často i samy jimi hynouce, trojím zločinem vinny do pekel bývají strhovány: sebevraždou, cizoložstvím vůči Kristu a vraždou nenarozeného ještě dítěte. To jsou ty, které říkávají: ‚Čistým všecko čisto. Stačí mi moje svědomí. Srdce čistého žádá Bůh. Proč bych se zdržovala pokrmů, které Bůh stvořil k požívání?‘ A když se někdy nachlastají vína a chtějí se zdáti švarnými a vtipnými, k opilstvím svatokrádež přidávají, říkajíce: ‚Bůh uchovej, bych se krve Kristovy zdržovala.‘ A uzří-li některou bledou a smutnou, ubožačkou a mniškou a manichejkou ji nazývají, a důsledně, neboť při takovém předsevzetí půst heresí by byl.“¹¹

Sv. Jan Zlatoústý

Sv. Jan Zlatoústý (344–407) odsuzuje antikoncepci jakožto bytostně špatnou, neboť se jedná o hřích proti lidské přirozenosti.

Svědectví Jana Zlatoústého je nutné nahlížet v širších souvislostech jeho učení o manželství a lásce, která má vládnout mezi manžely. Manželka, praví, je „zdrojem a příčinou veškerého štěstí“. Manžel má svou manželku milovat a být připraven za ni dokonce obětovat i svůj život. V komentáři k listu sv. Pavla Efezanům prohlašuje: „Povšimněte si, kterak usilovně [Pavel] sjednocuje tělo s tělem a ducha s duchem. Kde jsou bludaři? Pokud by manželství bylo něčím zavrženíhodným, pak by nehovořil o manželovi a manželce, ani by lidi nenabádal k manželství slovy: ‚opustí člověk otce i matku‘, natož dodával: ‚hovořím s ohledem na Krista a na Církev‘.“¹²

Následující úryvek pochází z homilie na evangelium sv. Matouše, v níž Jan Zlatoústý hovoří o lidské lakotě a ukazuje, k čemu až může lidi chamtivost přivést v jejich bezohlednosti, s kterou se stavějí dokonce i proti lidskému životu, ať už narozenému, či ještě nepočatému.

„A co nenasytný člověk? Cožpak není právě takový [jako posedlý]? Neboť kdo by byl schopen jej spoutat? Snad strachem a hrozbou denní, napomenutím a radou? Všechna tato pouta zpřetrhá na kusy…

Hamižník je ještě daleko zuřivější. Všechny napadá jako peklo, vše požírá a obchází kolem jako všeobecný nepřítel lidského pokolení. Kdyby bylo po jeho, nikoho by nebylo, aby mohl vlastnit všechno.

A neustane při tom. Touží po záhubě všech lidí, a přitom chce ještě zmařit přirozenost země, spatřit, jak se vše ve zlato obrací…

Abyste věděli, že tím vylíčení jeho šílenství nekončí…, zeptejme se ho, zda se neustále neoddává představám, kterak vládne uprostřed lidí, s myšlenkou, že, bude-li nutno, nechá je odstranit z cesty, a to včetně přátel, příbuzných, či dokonce vlastních rodičů.

Vlastně se jej ani ptát nemusíte. Všichni víme, že lidé, kteří trpí touto chorobou, žehrají na otcovu dlouhověkost. Ba co víc, že to, co všichni považují za sladké a žádoucí, tedy mít děti, shledávají být těžkým a nevítaným břemenem. Mnozí proto utrácejí peníze na to, aby byli bezdětní. Mrzačí svoji přirozenost nejen tím, že po porodu vraždí své děti, ale brání se i tomu, aby byly počaty (phunai ten archen – ‚dát vzrůst počátku‘).“¹³

Sv. Augustin

Sv. Augustin (354–430) bývá častokráte citován jako zástupce Církve prvních staletí a jejího vztahu k otázkám, jež se týkají manželství.

Nezřídka se ovšem setkáváme s tím, že je špatně chápán. Sv. Augustin, vycházeje ze sv. Pavla, se obšírně rozepisuje o důstojnosti panenství. Nicméně stejně jako sv. Pavel ví, že životním povoláním většiny lidí a prostředkem k dosažení jejich nebeského cíle je manželství. Hold, který ve Vyznáních skládá své matce Monice, je výmluvným svědectvím toho, jak vysoce si Augustin cenil manželství.

V úryvku, který uvádíme, Augustin nehovoří o křesťanech obecně, nýbrž o těch, kteří mají potíže s ovládáním pohlavních pudů. Se sv. Pavlem jim říká, aby se nevyhýbali povinnostem manželského stavu. „Lépe je se oženit nežli být spalován nespoutanou vášní,“ praví. Tím nemíní, že by manželství sloužilo obecně pouze k léčbě vášní.

Dále lidi, jejichž vášně jsou silné, upozorňuje, aby si nemysleli, že manželství je samo o sobě nějakým zcela spolehlivým prostředkem k sebeovládání. Také manželé mohou propadnout vášním, a to neméně než svobodní; druzí smilstvem, první bráněním početí.

„Apoštol chtěl, aby právě tato slabost, tj. nezdrženlivost, našla v posvátnosti manželství svůj lék. Neřekl: Nemá-li syny, ať vstoupí v manželství, nýbrž: ‚Jestliže však nemá zdrženlivosti, ať vstoupí v manželství.‘ Nezdrženlivost je v manželství přetavovaná tím, že může vést k plození dětí. Nezdrženlivost je zajisté neřestí, zatímco manželství nikoliv. A tak skrze toto dobro se zlu dostává odpuštění. Jelikož totiž bylo manželství ustanoveno s ohledem na pokolení, vstupovali naši předci do manželských svazků a zákoně si brali své manželky toliko z povinnosti počít děti…

Proč apoštol neříká: Nemá-li syny, ať vstoupí v manželství? Zcela zřejmě proto, že v tomto čase vzdálení se objímání není nutné počínat děti. A proč říká: ‚Jestliže však nemá zdrženlivosti, ať vstoupí v manželství‘? Zajisté proto, aby jej nezdrženlivost nepřivedla k cizoložství. Pokud tedy zachovává zdrženlivost, ať nevstupuje v manželství, ani neplodí dětí. Pokud se mu však nedostává sebeovládání, ať vstoupí do zákonitého manželství, aby neplodil děti v hanbě nebo aby neměl potomstvo z ponižujícího vztahu. Jsou některé zákonně oddané páry, na něž se poslední rovněž vztahuje, neboť pohlavní obcování, byť i mezi zákonitými manžely, může být nedovolené a hanebné povahy, kdykoliv se vyhýbá početí potomstva. Onan, syn Judův, činil to samé, a Pán ho za to usmrtil. Plození dětí je tudíž hlavním, přirozeným a oprávněným účelem manželství. A proto ti, kteří vstupují do manželství kvůli tomu, že nejsou schopni zachovávat zdrženlivost, by neměli svoji žádostivost krotit natolik, aby tím ohrozili dobro manželství, jímž je plození dětí.“¹⁴

Sv. Cézarius z Arles

Jedním z nejplodnějších spisovatelů, kteří se věnovali mravním otázkám spojeným s manželstvím, byl arcibiskup z francouzského Arles, sv. Cézarius (470–542).

Všechny z následujících textů pocházejí z jeho kázání. Ta pojednávají o pohlavní morálce do takových podrobností, že si zaslouží být zde citována poněkud obšírněji.

V prvním úryvku hovoří Cézarius o Boží prozřetelnosti, kterou mají ženy přijmout. Nemají se snažit, jak se říká, vyzrát na Boha a zasahovat do přírody, ať už tím, že se uchylují k pověrám, aby přemohly neplodnost, nebo různým prostředkům, aby zabránily početí:

„A tak ženy, kterým Bůh nedal děti, o ně nemají usilovat pomocí čarodějnických lektvarů, zaříkávání nebo talismanů. Křesťan se nemá vzpouzet Kristovu řízení hroznou, hříšnou smělostí. Stejně jako ženy, v jejichž případě Bůh chce, aby měly více dětí, nemají užívat jedů k zabránění početí, tak ty, kterým byly upřeny, si mají tento dar trpělivě vyprošovat u Boha. Mají vše ponechat Boží prozřetelnosti a modlit se, aby jim Bůh ve své dobrotě učinil, co je pro ně nejlepší. Ženy, po nichž Bůh chce, aby vydávaly na svět děti, se mají postarat o všechny, které počnou, nebo je dát na výchovu někomu jinému. Kolik jich už počatých či narozených zabijí, z tolika vražd se budou zodpovídat před věčnou stolicí Soudce. Chtějí-li ženy zabít děti ve svém lůně nějakými jedy a samy při tom zemřou, jsou viny trojího zločinu: sebevraždy, duchovního smilstva a vraždy nenarozeného dítěte. Zla se dopouštějí také ženy, které usilují o děti hříšnými prostředky. A ještě více se prohřešují, když zabíjejí děti, které jsou již počaté nebo narozené, a když ve snaze zabránit početí požívají hříšné jedy a maří v sobě přirozenost, jež má dle Boží vůle vydávat plody. Nechť vědí, že se dopouštějí tolika vražd, kolik dětí by mohly zplodit.“¹⁵

V druhém kázání pojednává Cézarius o potratu, který souvisí s antikoncepcí. Některé ženy berou jedy, aby zničily nenarozený život, jenž už započal v jejich lůně. Jiné se předběžně uchylují k jedům, jelikož se brání otěhotnění, a chtějí tak zabránit životaschopnosti plodu.

„Milovaní, cožpak ďábel neuplatňuje svých lží, když přesvědčuje některé ženy, aby poté, co mají dvě tři děti, požívajíce odvar vyvolávající potrat zabily všechny další nebo již ty narozené? Takové ženy se patrně obávají, že pokud budou mít více dětí, nemohou zbohatnout. Co jiného se mohou domnívat, když toto činí, snad jen ještě, že Bůh není schopen uživit a postarat se o ty, jež určil k narození? Možná, že jsou zabíjeni ti, kteří by mohli lépe sloužit Bohu a milovat ony rodiče dokonalou láskou. A bezbožné vražednice místo toho požívají jedovaté odvary, aby ukončily krátký život a přivodily předčasnou smrt svým dětem. Za tímto účelem pijí truchlivý pohár s hrozným jedem. Ó těžké přesvědčování! Prohlašují, že jed, který předaly a vypily, na ně nemá žádný vliv. Navíc si neuvědomují, že při vyvolávání neplodnosti zabíjejí dítě, které bylo počaté v jejich těle. Ale, i kdyby se ještě v lůně nenacházelo maličké dítě, jež by bylo možno zabít, je neméně pravdou, že dochází ke zničení přirozené [plodivé] síly v ženě. Nešťastná matko, či spíše horší macechy, novorozeněte, proč se uchyluješ k prostředkům, jež otráví celou věčnost? Byly ti dány daleko prospěšnější prostředky, chceš-li. Nechceš mít dítě? Uzavři se svým manželem zbožnou dohodu; nechť souhlasí do konce plodného věku žít dle ctnosti zdrženlivosti.“¹⁶

V dalších větách se Cézarius vrací ke stejné otázce a zdůrazňuje závažnost potratu a antikoncepce, jež představují mravní provinění.

Opět manželům doporučuje (alespoň po určitou dobu) zdrženlivost, pokud zjistí, že se nemohou postarat o více dětí. Zdrženlivost v této souvislosti není míněna trvale, ale na nějakou dobu po vzájemné dohodě v duchu rady sv. Pavla Korinťanům.

„Žádná žena nesmí požít lektvaru za účelem potracení, neboť nechť nepochybuje, že před Kristovou soudnou stolicí bude obviněna ze všech, které už narozené či počaté zabila. Cožpak by mohl někdo schvalovat, aby žena přijala lektvar, jenž má zabránit početí nebo jímž v sobě ničí přirozenost danou Bohem k plození? Vskutku, bude shledána vinnou tolika vražd, kolik jich [dětí] mohla počít nebo porodit, a pokud se nezachrání patřičným pokáním, bude odsouzena k věčné smrti v pekle. Nechce-li žena mít děti, má se svým manželem uzavřít zbožnou dohodu, neboť pouze zdrženlivost křesťanské ženy je počestná.“¹⁷

V posledním úryvku Cézarius domlouvá ženám, které dovolují svým nevolnicím nebo služkám, aby měly děti, ale samy je mít nechtějí. Vrací se k myšlence, že pokud je pro někoho příliš těžké postarat se o děti, má je dát k adopci někomu jinému.

Za pozornost stojí osobitá kritika, s níž se římské matrony setkávaly dokonce i od svých pohanských současníků. Užívaly antikoncepci a podstupovaly potraty, zatímco otroci a chudí přiváděli na svět velký počet dětí.

„Žádná žena nesmí užívat jedů za účelem potracení, ani zabíjet své děti, jež byly počaty nebo se už narodily. Pokud tak nějaká činí, nechť si uvědomí, že před Kristovou soudnou stolicí bude obviněna ze všech, jež zabila. Ženy rovněž nemají brát ďábelské lektvary, které zapříčiňují, že nemohou počít děti. Ať žena, která takto jedná, zví, že bude vinna tolika vražd, kolik dětí mohla porodit. Rád bych věděl, zda urozené ženy, jež užívají smrtících jedů k zabránění početí, chtěly, aby jejich služky a nevolnice činily také tak. Stejně jako chce každá žena, aby se pro ni rodili nevolníci, kteří by jí sloužili, tak by měla pečovat i o všechny děti, jež počne, nebo je svěřit jiným na vychování. Ovšem setkáváme se s tím, že odmítá počít děti nebo, což je ještě horší, je ochotna zabít duše, z nichž by mohli být dobří křesťané. S jakým svědomím však touží, aby jí služky rodily nevolníky, zatímco sama odmítá rodit děti, které by se mohly stát křesťany?“¹⁸

Synoda v Braze

Nejstarší dochovaný dokument, jenž zachycuje oficiální postoj církevního práva k užívání antikoncepce, pochází ze šestého století. Původcem kanonického vyjádření byl sv. Martin (520–580), arcibiskup z Bragy v Portugalsku. Ten, vycházeje z ustanovení předchozích biskupských synod, které se konaly na Východě i na Západě, zpřehlednil stávající předpisy a následně je vydal jako závazné.

Martinovo odsouzení antikoncepce se poprvé objevilo ve slavné sbírce Capitula Martini. Ta byla později začleněna do závěrů druhé synody v Braze (červen 572), které jako hlava dvanácti biskupů sv. Martin předsedal.

Jeho odvolávky na dřívější, mnohem přísnější tresty dokazují, že církevní autorita takové jednání odsuzovala dávno před šestým stoletím.

„Pokud nějaká žena sesmilní a zabije dítě, které se jí narodilo; nebo pokud se pokusí přivodit potrat, a tak zabít, co počala; nebo se zabezpečí, aby nepočala, ať už ve smilstvu, či zákonném svazku – dřívější kánony, týkající se takových žen, stanovují, že se jim nemůže dostat přijímání ani ve smrti. My však milosrdně ustanovujeme, že jak tyto ženy, tak i spolupachatelé v jejich zločinech mají po deset let konat pokání.“¹⁹

Penitenciály

Penitenciály byly knihy obsahující pokyny pro zpovědníky, otázky, které mají klást, a vyčerpávající seznamy hříchů s patřičným pokáním, jež má být uděleno.

Penitenciály byly keltského původu, některé sahají dokonce do dob sv. Patrika, přičemž se záhy spolu s iroskotskými a anglosaskými misiemi rozšířily po celé Evropě.

Zde uvedenou ukázku můžeme běžně nalézt i v jiných penitenciálech. Tato pochází z Vigilova (Albeldského) penitenciálu z konce osmého století. Ačkoli je španělského původu, téměř doslova souzní s ustanoveními, která najdeme v Irsku, Anglii a kdekoliv jinde.

Rozdíl mezi užíváním jedů „kvůli cudnosti“ a z antikoncepčních důvodů spočívá v tom, že v prvním případě člověk bere drogu, aby potlačil přirozený nárůst vášně, a v druhém případě, aby se vyhnul potomstvu.

„Ten, kdo pije lektvar kvůli cudnosti, bude činit pokání po dva roky.

Ten, kdo tak činí, aby neměl děti, bude činit pokání po dvanáct let.“²⁰

Burchardovy dekretálie

Sbírka kanonického práva zvaná Decretum, kterou uspořádal wormský biskup Burchard (965–1025), se zapsala do dějin Církve a na dlouhou dobu ovlivnila její život.

Ustanovení jsou z řady hledisek výmluvná. Tresty jsou méně přísné, než byly dříve (např. deset let pokání místo prominutí pouze ve chvíli smrti); potrat a antikoncepce jsou rovným dílem odsouzeny; rozlišuje se vina (vždy těžká) ženy, která se uchýlí k potratu nebo zasahuje do početí, protože je chudá, a ženy, která činí to samé, aby se vyhnula hanbě z důvodu nemanželského dítěte.

„Učinila jsi, co některé ženy obvykle dělají, když smilní a chtějí zabít své potomstvo; způsobují svými jedy (maleficia) a bylinami smrt či odstranění plodu, nebo pokud ještě nepočaly, usilují, aby nepočaly? Pokud jsi to učinila, nebo s tím souhlasíš, nebo tomu učíš, musíš po dobu deseti let konat pokání v zákonem stanovené feriální dny. Zákony v dřívějších dobách takové osoby exkomunikovaly až do konce jejich života z Církve. Kolika početím žena zabránila, tolika vražd byla vina. Je však nemalým rozdílem, je-li dotyčnou ženou nuzačka, která takto jedná, neboť se jí nedostává prostředků k výživě (jejího potomstva), nebo to udělala, aby utajila zločin svého smilstva.“²¹

Dekretálie Řehoře IX.

Papež Řehoř IX. (1148–1241), který byl osobním přítelem sv. Františka z Assisi, pověřil sv. Rajmunda z Peňafortu, aby sesbíral všechny dosud vydané papežské dekrety a systematicky je uspořádal.

Dekretálie zveřejněné z papežova příkazu roku 1234 jsou sbírkou církevních zákonů z doby sv. Tomáše Akvinského a podobně jako Teologická suma shrnují celou tradici Církve.

V níže citovaném ustanovení stojí za pozornost tři věci:

1. krátce a jednoduše chápe jako antikoncepci cokoliv, co se bere, aby se zabránilo plození nebo početí nebo porodu;
2. rozlišuje mezi požitím jedu ze žádostivosti (namísto toho, aby se člověk zdržel pohlavního obcování) a podáním jedu ze zlého úmyslu; a
3. označuje všechno toto jednání za vraždu, ve smyslu zničení života na jakémkoliv stupni.

„Pokud někdo, aby ukojil chtíč nebo z promyšlené nenávisti, učiní cokoliv muži či ženě nebo jim podá něco k pití, že muž nemůže plodit nebo žena počít, nebo se nemůže narodit potomstvo – nechť se na něj hledí jako na pachatele vraždy.“²²

Řehoř IX. také jasně vyjádřil jistou důležitou zásadu týkající se platnosti manželství. Už ve třináctém století bylo manželství považováno za neplatné a neuskutečněné, pokud se pár shodl (nebo na tom trval jeden z partnerů), že uzavře sňatek, ale vyhne se plození dětí.

„Pokud jsou dány podmínky protivící se podstatě manželství – například, jestliže jeden řekne druhému: ‚Uzavřu s tebou sňatek, pokud se vyhneš potomstvu‘ – manželská smlouva, dokud platí výše zmíněné, postrádá účinnosti.“²³

Sv. Tomáš Akvinský

Učení Tomáše Akvinského (1225–1274) na dané téma nacházíme v řadě jeho spisů. Úryvek, který zde uvádíme, pochází z Komentářů k Sentencím Petra Lombardského. Petr Lombardský (1100–1160) byl pařížským biskupem, přičemž jeho zmíněné hlavní dílo bylo schváleno IV. lateránským koncilem v roce 1215 a stalo se ve středověku standardní učebnicí teologie.

Tomáš Akvinský rozlišuje mezi dovolenou rozkoší v pohlavním obcování a oddávání se vášním, kdy se člověk vědomě vyhýbá potomstvu.

Otevřeně říká, že antikoncepce je proti plodivému životnímu procesu, a tudíž proti přírodě. Jeho srovnání antikoncepce s potratem je jasné, stejně tak jeho tvrzení, že to, co činí antikoncepci nedovolenou, je její cíl, jímž je zmaření přirozeného účelu pohlavního obcování.

Učení sv. Tomáše shrnuje mínění celého patristického období, tj. že používání antikoncepce je těžkým hříchem.

„‚Ti, kdož užívají jedů (venena) k dosažení neplodnosti, nejsou manžely, nýbrž cizoložníky‘ (Petr Lombardský). Ačkoli je tento hřích těžký a nutno jej považovat za zločin a jednání proti přírodě, neboť i zvířata touží plodit (expectant fetus), je méně závažný nežli vražda, jelikož početí lze zabránit i jiným způsobem.“²⁴

Sixtus V.

Papež Sixtus V. (1521–1590) vydal v druhé polovině šestnáctého století řadu zákonů, aby zarazil nemravnost, která se v jeho době rozmáhala.

Jeden z těchto zákonů se týkal jak potratu, tak antikoncepce.

Není na něm nic nového, s výjimkou toho, že se odsouzení potratu a antikoncepce, jež jsou nazývány zločiny, dostává vážnosti spojené s papežským úřadem.

„Kdo by nechoval odpor k chlípné krutosti nebo hrozné vilnosti bezbožníků, vilnosti, jež jde tak daleko, že obstarává jedy, aby udusila a zničila počatý plod v lůně, pokoušejíc se dokonce ohavným zločinem zničit vlastní potomstvo dříve, než začne žít, a pokud žije, zabít ho před jeho narozením?

A nakonec, kdo by nejpřísnějšími tresty neodsoudil zločiny těch, kteří jedy, lektvary a hříšnými drogami způsobují u žen neplodnost, aby tak nepočaly, nebo aby prostřednictvím zločinných medikamentů nemohly porodit?“²⁵

Pius IX.

Za pontifikátu Pia IX. (1792–1878) učinil Svatý stolec přinejmenším pět rozhodnutí, která se týkala antikoncepce v té či oné podobě.

Následující bylo vypracováno Svatým oficiem a schváleno papežem. Týká se sice jednoho ze způsobu bránění početí, ale zároveň vysvětluje dvě důležité věci: že onanie je proti přirozenému zákonu a že zpovědníci mají povinnost se penitenta na danou věc zeptat, pokud mají rozumný důvod domnívat se, že k tomu v jeho případě dochází.

Položená otázka se týká následujících tří tvrzení a toho, jaký k nim má být zaujat teologický postoj:

„1. Pro manžele je dovoleno užívat manželství způsobem, jak to činil Onan, mají-li k tomu důvodné pohnutky.

2. Je pravděpodobné, že takové užívání manželství není přirozeným zákonem zakázáno.

3. Není nikdy vhodné vyptávat se manželů obojího pohlaví na záležitosti v této věci, dokonce i tehdy, když existuje oprávněná obava, že manželka či manžel zneužívají manželství.“

Odpověď představitelů Svatého oficia byla následující:

„1. První tvrzení je pohoršlivé, mylné a odporuje přirozenému právu manželství.

2. Druhé tvrzení je pohoršlivé, mylné a již dříve nepřímo odsouzené Inocentem XI.: ‚Ukájení žádosti není zákonem přírody zakázáno. Proto, pokud jej Bůh nezakázal, je dobré, a občas pod smrtelným hříchem nutné‘ [odsouzená věta – pozn. překl.] (4. březen 1679).

3. Třetí tvrzení, jak je uvedeno, je falešné, velmi laxní a v praxi nebezpečné.“²⁶

Pius XI.

Učení Pia XI. je všeobecně známé. V encyklice Casti connubii dopodrobna vyjádřil odvěkou nauku Církve o posvátnosti manželství, které se příčí záměrné zasahování do vývoje života.

Tento významný dokument pojednává o řadě oblastí. Odvolává se na neměnnou nauku Církve v jejích dlouhých dějinách a prohlašuje, že antikoncepce či sterilizace odporuje zákonu přírody, a je tudíž z podstaty nedovolená.

„Přistupme však již, ctihodní bratří, k projednávání jednotlivostí, jimiž se hřeší proti dobrům manželství. A předně promluvme o potomstvu, které mnozí se opovažují nazývat obtížným břemenem manželství a prohlašují, že je třeba se vyhýbati dětem nikoli počestnou zdrženlivostí (která jest dovolena i v manželství, souhlasí-li oba manželé), nýbrž tím, že se rušivě zasahuje do přirozeného úkonu. Tuto zločinnou svobodu si osvojují jedni z toho důvodu, že se jim omrzely dítky a chtějí míti jen rozkoš bez břemene, jiní zase praví, že nemohou zachovati zdrženlivost, že však nemohou ani připustiti potomstva pro obtíže své nebo matčiny nebo pro těžkosti hospodářské.

Avšak žádný důvod ani nejzávažnější nemůže způsobiti, aby se stalo počestným a přírodě přiměřeným to, co svojí vnitřní podstatou je proti přírodě. Poněvadž manželské obcování je svojí povahou určeno k tomu, aby byl dán život dítěti, jednají proti přírodě a konají cosi hanebného a svou podstatou nepočestného ti, kdo úmyslně olupují úkon o tuto jeho přirozenou účinnost.

Proto není divu, že i samo Písmo sv. dosvědčuje, že velebnost Boží navýsost nenávidí tento ohavný zločin a že jej někdy i smrtí potrestala, jak připomíná sv. Augustin: ‚Neboť i se zákonnou manželkou se obcuje nedovoleně a hanebně, když se zamezuje početí dítěte. To činil Onan, syn Judův, a zabil jej proto Hospodin.‘

Arci někteří, zřejmě se odkloňujíce od křesťanské nauky, která hned od samého počátku byla převzata a bez přetržení byla hlásána, v poslední době byli toho mínění, že se má slavnostně zaujmouti jiné stanovisko k tomuto jednání. Proto Církev katolická, jíž Bůh sám svěřil úkol učiti a chrániti bezúhonnost a počestnost mravů, uprostřed této mravní spouště, aby zachránila neporušenou čistotu manželské smlouvy před touto ohavnou zkázou, na znamení svého božského poslání důrazně našimi ústy zvedá hlasu svého a znova prohlašuje: jakékoli manželské obcování, při němž jest olupován úkon úmyslným zásahem lidí o svůj přirozený účinek, to jest dáti život dítěti, jest prolomením zákona Božího a přirozeného, a ti, kdo se dopustili něčeho takového, poskvrňují své svědomí těžkou vinou.“²⁷

Pius XI. prohlašuje ve své encyklice církevní postoj k antikoncepci jakožto hříšné za „křesťanskou nauku, která hned od samého počátku byla převzata a bez přetržení byla hlásána“.

Skutečnost, že encyklika Humanae vitae vyvolala takovou reakci a v některých kruzích i odpor, je prostě svědectvím naší doby. Učení papeže Pavla je však tím, co Církev od úsvitu svých dějin vždycky věřila a co bylo neustále zpochybňováno těmi, kteří se snaží zahlušit Kristova slova o oběti a kříži.

Převzato z therealpresence.org. Mírně zkráceno.

Přeložil Mikuláš Spurný.