PPR jako životní styl 3/3 – ve vztahu k Bohu

PPR jako životní styl kněží

Právě jsme představili životní styl PPR jako styl života člověka, který není antikoncepční, tedy život člověka, který se dává, který se ztrácí pro druhé a tím se s nimi spojuje. Když budeme číst o kněžském poslání v dokumentech II. vatikánského koncilu, budeme se zde moci setkat s termínem „pastorační láska“, kterou má mít kněz k sobě svěřenému lidu. Můžeme přemýšlet o tom, co se pod tímto termínem „pastorační láska“ skrývá. Jeden z pohledů může být právě onen, že i o knězi platí, že má vůči svému lidu vystupovat s láskou, která má onen dvojí efekt, tedy je spojivá a plodivá.

Bohužel můžeme přemýšlet o tom, že i kněží jsou těmi, kteří si osvojují antikoncepční jednání, antikoncepční přístup ke svému kněžství, ke svým farníkům. Kdy kněží nejsou schopni zcela se dávat, ztrácet svůj život pro ty, kteří mu byli svěřeni.

Ano, kněz má svůj kněžský život prožívat způsobem, jenž mu umožňuje spojovat se se svým lidem. Otázkou je, kdo zde „nasazuje“ antikoncepci. Zda je to kněz, který se brání tomu, aby se příliš dával lidem, nebo zda jsou to lidé, kteří brání knězi tomu, aby se s nimi spojoval (nedávají mu k tomu prostor). Už jsem o těchto věcech v některých dokumentech, věnujících se osobě a poslání kněze, uvažoval. A znovu opakuji, že mnoho lidí by nejraději chtělo, aby kněz jednal antikoncepčně. Aby kázal jen tak, aby je to uspokojovalo, potěšilo, aby jim to přinášelo pocit slasti, spokojenosti…

Kněz si ale zároveň musí dávat pozor na to, aby kněžství neprožíval jen ke svému vlastnímu uspokojení. Tedy aby nedělal jen to, co jeho baví, co se jemu líbí, co jemu připadá příjemné, a věci, které přesto podstatně patří k jeho službě (katecheze, výuka náboženství, návštěva starých a nemocných…) aby nevynechával, neopomíjel a neodbýval. Bohužel, realita nám ukazuje, jak velmi běžně dochází k pokušení užívat v této pastorační lásce „antikoncepci“.

Kněz si rovněž musí dávat velký pozor na to, o co mu v jeho poslání jde. Zda mu jde o jeho vlastní prospěch, o to, aby se líbil sobě, či aby se líbil druhým lidem. O co mu v jeho projevování lásky jde? Chce být úspěšný, oblíbený, anebo se chce zcela dávat? Hledá svůj prospěch, hledá oblibu u většiny, nebo hledá skutečný věčný prospěch (život věčný) těch, kteří mu byli svěřeni. Bude ve své činnosti usilovat o dobré PR, nebo bude usilovat o to, aby lid přivedl k nebeskému království, ke Kristu, aby naplňoval své poslání prostředníka? Zvlášť pro nás muže je toto velké pokušení a nebezpečí. Jak je pro nás kněze nebezpečné, že budeme uspokojovat sami sebe… Kdy si budeme na místo životního stylu PPR osvojovat styl antikoncepční…

PPR ve vztahu k Bohu

Jestliže jsme představovali antikoncepční jednání, které si člověk osvojuje v pohlavním soužití, pak je dobré si uvědomovat, že takové jednání člověka ovlivňuje na všech rovinách jeho života. Že jeho láska se stává obecně antikoncepční, a tedy i ve vztahu k Bohu.

I ve vztahu k Bohu totiž platí, že se člověk nechce Bohu dávat. Že chce, aby onen projev lásky byl pro něho především uspokojivý. Jak častokrát se můžeme setkávat s tím, že člověk vstupuje do vztahu s Bohem jen proto, aby on z toho měl prospěch, aby z toho měl nějaký dobrý pocit. Může to začínat vznešeným cílem – miluji Boha, protože se chci dostat do nebe, chci žít věčně šťastně. Postupně to nabírá nižší a nižší rozměry – modlím se, jdu do kostela, protože si chci odpočinout, chci načerpat nové síly, chci být potěšen, chci, aby mi Bůh žehnal… Jak častokrát začíná, a mnohdy i vlastně končí, naše modlitba voláním, Bože, dej. Láska, která je zaměřena na nás.

Láska ale musí být plodivá, a to i ve vztahu k Bohu. A tak naše modlitba musí být v první řadě voláním, Bože, tady se ti dávám. Když vstupuji do vztahu s Bohem (modlitba, slavení mše svaté…), tak přicházím v první řadě, abych se dával Bohu, abych pro něho ztrácel svůj život. Na mši svatou přicházím, abych naplnil slova: modlete se bratři a sestry, aby se má, i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu. Přicházím v první řadě dávat se, obětovat se.

Když opakovaně říkám, že bychom měli chodit na mši svatou i ve všední den, častokrát slyším, že to prostě nejde, že na to není čas. Ale já se ptám, kolik hodin týdně prosedíme u televize, u počítače? A není právě třeba znovu objevit, že je třeba chodit častěji do kostela a osvojovat si ono „ztrácení času“? Ano, když pozvu businessmana do kostela a po mši svaté se ho zeptám, co si o tom, myslí, pak mi jistě odpoví, že je to ztráta času. A nejde právě o to, čemu se musíme učit? Ztrácet čas, dávat svůj čas, svůj život Bohu. Není toto právě projevem naší lásky, oním plodivým rozměrem, který nás otvírá také rozměru spojivému?

Upřímně řečeno, domnívám se, že mnoho (většina) katolíků, kteří přicházejí v neděli do kostela, užívá ve vztahu k Bohu antikoncepci. Antikoncepce je jejich životním stylem duchovního života a jejich vztahu k Bohu. Přichází do kostela a odmítají se dávat. Splní jen svou nedělní povinnost a odmítají se jakýmkoli jiným způsobem dávat Bohu – třeba skrze poslání farnosti. Člověk nemá čas se náboženský vzdělávat, nemá čas se účastnit společenství… Nemá čas dávat se Bohu.

V rané židovské době byl potomek vnímán jako vyjádření budoucnosti a možnosti mít podíl na Mesiánském království. Židé raných dob nevěřili ve vzkříšení těla, ale domnívali se, že když bude žít jejich potomek v době, kdy přijde Mesiáš, pak skrze svého potomka budou mít na tomto království podíl i oni. Proto bylo takovým trestem potomka nemít – bylo to vyjádření toho, že dotyčný žil tak špatně, že nemůže už ani během svého života doufat. Proto se mluví ve Starém zákoně o vině otců, která je trestána na potomcích, respektive o požehnání…

Proč to říkám? Ano, už víme, že Ježíšovo učení je jiné. Přesto bychom si ale něco z víry praotců měli vzít. Mít vědomí, že plodivý rozměr lásky, který je otevřený dávání se, tedy potomstvu, nás skutečně otevírá věčnosti. Člověk si tento způsob lásky totiž osvojuje také ve vztahu k Bohu, a tak se ve vztahu k němu otevírá věčnému životu. Naopak antikoncepční rozměr ho uzavírá do jeho egoismu, do egoismu pekla.

PPR ve vztahu k bratřím a sestrám, ve vztahu k farnosti

Poslední, čemu bych chtěl věnovat pozornost, jsou tyto úvahy ve vztahu k farnosti, k církvi. I zde je otázka, zda náš životní styl bude PPR, nebo antikoncepční. A i zde můžeme vidět, jak převažuje u mnoha katolíků princip antikoncepční. Kolik lidí z farnosti se zapojuje do života a poslání farnosti?

Mnoho lidí má církev za to, co má uspokojit jejich duchovní potřeby. Církev je zde ale v první řadě proto, abych se jí dával. Když čteme Janovo evangelium, pak tam slyšíme o tom, jak ukřižovaný Ježíš svěřuje milovaného učedníka své matce a Marii milovnému učedníkovi. My mnohdy zdůrazňujeme to, že každý učedník je svěřen Marii (potažmo církvi). Evangelista ale klade důraz na druhý rozměr – a od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě!!! V první řadě to máme být my, kdo se dáváme církvi.

Znovu zopakujme, že ratolest, která není plodivá, která nepřináší užitek, je odřezávána. Neexistuje křesťan, který by byl napojen na Krista, vinný kmen, a mohl by nepřinášet užitek. Taková ratolest je prostě odřezávána. Pasivní křesťanství prostě neexistuje. A to, že většina katolíků v něm prožívá svůj život, na tom nic nemění.

Ježíš pronáší tuto řeč v předvečer své smrti. Není to tedy akademická diskuze, není to teoretické abstraktní uvažování. Jsou to slova člověka, který je v tu chvíli zrazován, který ví, že brzy zemře hroznou smrtí. A tento člověk stále opakuje – to vám přikazuji (nikoli doporučuji, o to vás prosím, ale to vám přikazuji), milujte se navzájem.

Ježíš zároveň ukazuje, jakým způsobem se máme milovat, jaká má být míra naší lásky. Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Mírou naší lásky je míra Ježíšova, nikoli míra ostatních. My častokrát sklouzáváme k tomu, že se poměřujeme s druhými ratolestmi a říkáme si, že mnoho jich je suchých, že mnoho jich nepřináší tolik plodů, jako já, že je to se mnou tedy v pořádku. Ježíš ale o ničem takovém nemluví. Vyzývá nás k tomu, abychom jako ratolesti nesli stejné plody, jako nese vinný kmen, totiž on. Naše láska se musí poměřovat s láskou Ježíšovou. A Ježíšova láska rozhodně nebyla antikoncepční, láska, která by hledala jen svůj prospěch, své vlastní uspokojení. Naopak, je to láska, která se zcela dává, zcela se ztrácí. Ježíšova láska plně odpovídá stylu PPR.

Ano, věřící křesťan nemůže být tím, kdo vystupuje ve vztahu k druhým bratřím a sestrám, ve vztahu k církvi antikoncepčně. Nemůže být tím, kdo ostatní jen využívá a sám se odmítá nasazovat, sám se odmítá dávat. Mnoho lidí se odmítá účastnit mnoha věcí, protože jim to nic nedává, protože je to pro ně zbytečné, „nudné“. Otázka má být ale postavena jinak. Je to prostor, kde se mohu dávat? To vám přikazuji, milujte se navzájem. V mé lásce zůstanete, když budete zachovávat má přikázání. Jste moji přátelé, když děláte to, co vám přikazuji.

Bratři a sestry, Svatý Jan to ve svém prvním listě říká zcela prozaicky: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Je třeba se naučit skutečné lásce. Nikoli antikoncepční sebelásce, ale dávající se lásce. To ona se musí stát naším životním stylem. Žijeme v době, kdy si stěžujeme, jak to v naší společnosti vypadá. Každý se stará jen o sebe, staví si jen na svém písečku. Zajímá se jen o stavbu svého domu, úpravu své zahrady a na život obce nemá čas – tam jen nadává, jak to ostatní dělají špatně. Můžeme uvažovat o tom, do jaké míry je toto důsledek dvou totalitních režimů 20. stol., ale můžeme rovněž přemýšlet o tom, do jaké míry je to důsledek sexuální revoluce 20. stol. a osvojení si antikoncepčního jednání. Nebuďme my, křesťané, těmi, kteří si rovněž osvojují takové jednání. Vzepřeme se a osvojme si PPR jako životní styl.